Jiří Kajínek - oběť velké hry policejních sil

Chceme-li lépe pochopit úlohu policie v kauze Jiřího Kajínka, musíme se vrátit do doby, kdy se odehrály vraždy, za které byl odsouzen (do roku 1993). A chtě nechtě - musíme ignorovat "svaté" rčení: o mrtvých jen dobré. Je totiž nezbytné pochopit, kdo byli zavraždění Štefan Janda a Julián Pokoš, a jaké byly jejich kontakty. A to je věc náležející spíše peklu než nebi.

       Ústřední postavou příběhu je bezpochyby Štefan Janda - plzeňský sedmadvacetiletý podnikatel. Je majitelem fitnesscentra, které je v Plzni velmi známé, a je hojně navštěvováno policisty, mezi nimiž má Štefan Janda mnoho dobrých známých. Těch známých je tolik, že při pozdějším vyšetřování jeho vraždy  nikdo z kriminalistů v Praze nebyl schopen se v propletenci vztahů s vysokými policejními důstojníky v Plzni orientovat. Ale to již hodně předbíháme.

       Štefan Janda je u policistů natolik oblíben, že pomáhají jistým kamionům (které se čas od času objeví na naší západočeské hranici) bez problémů projet na naše území. Co vezou? Zakázaná anabolika a jiné podpůrné prostředky, které končí v Jandově posilovně a jsou dosti oblíbené u jejích návštěvníků. Takže spokojení jsou všichni.  S konkurencí si Janda taky příliš hlavu neláme: vypovídat by mohla například jistá dáma, majitelka konkurenčního fitnesscentra. Tu našli náhodní chodci v zuboženém stavu v lesíku; svázanou a do naha svlečenou. Byla to Jandova výstražná akce.    

       Akce tohoto typu však neprováděl Štefan Janda sám. Měl dva bodyguardy romského původu -pětadvacetiletého Juliána Pokoše (s bohatě popsaným trestním rejstříkem) a jeho třiadvacetiletého bratra Vojtěcha, který si již také odpykal svůj trest za mřížemi. Hoši to byli čiperní, jen co je pravda. Fungovali jako obávaní vyděrači na celém Plzeňsku. Vždy ozbrojeni pistolemi, se kterými si v příhodných chvílích výhružně pohrávali.

       V dubnu a květnu roku 1993 si zasedli na plzeňského podnikatele Antonína Vlasáka. A jejich tlak stále sílil. Vyhrožovali mu fyzickou likvidací, dále např. tím, že jeho "ženu znásilní a vykuchají a synovi prostřelí břicho a kolena". Jelikož Vlasák není žádný superman, hned volá č. 158, kde líčí, co se děje, a co mu hrozí. Policisté přijeli, provedli u Štefana Jandy kontrolu občanského průkazu - a tím to skončilo. V podobném duchu probíhala spolupráce policie s ohroženým Vlasákem i nadále. Nebylo kde se dovolat spravedlnosti. Proto Vlasák sepisuje dlužní úpis na tři miliony korun ve prospěch Jandy a dává mu do zástavy svá dvě auta. Tlak na jeho osobu však stále sílí a Vlasák už o ničem jiném nemluví. Všude a s každým, až se stává - navzdory vážnosti situace - otravným. Ale asi právě díky tomu se koncem května daří smrtící kruh rozetnout: Vlasák se zmíní o svých problémech jistému právníkovi, a ten o nich řekne Jiřímu Kreuzerovi. Jiří Kreuzer je roku 1993 velitelem policejní zásahové jednotky v Západočeském kraji. A je ochoten situaci řešit!

       Jiří Kreuzer věc zaprotokoloval a zahájil kroky, směřující k zatčení Jandy a jeho bodyguardů. Vše bylo pečlivě připraveno, a zásahová jednotka byla přichystána k akci na pátek, 28.5.1993, 16.00 hod. Akce byla připravená do detailů. Kreuzerovi zbývala ještě formální povinnost: informovat o akci vrchního komisaře Městského ředitelství policie v Plzni Ladislava Kadeřábka. V kanceláři se tedy sešlo celkem šest vysokých policejních důstojníků (včetně Kreuzera a Kadeřábka). Jiřímu Kreuzerovi však připadala atmosféra neobvyklá, mimořádně divná. S úžasem sledoval, jak je připravená akce zpochybňována, až k závěrečnému legendárnímu výroku komisaře Kadeřábka: "Odložte to do pondělka. Je pátek - a pátek je taková malá sobota. Odpoledne už se nedělá." Což bylo v souvislosti se zásahovou jednotkou, která je ve službě 24 hodin denně, absurdní...

       Jiří Kreuzer je zmaten. Ví, že Vlasákovi hrozí každou hodinu větší a větší nebezpečí. Dlužní úpis byl splatný dne 25.5.1993... Informuje Vlasáka o odkladu akce na pondělí. Vlasák je šokován, balí rodinu a odjíždí na Šumavu. A nastává rušný víkend...

       Ačkoliv už v pátek odpoledne byla pro policii malá sobota, v neděli před polednem se objevují bratři Pokošové na plzeňském policejním ředitelství - jsou údajně předvoláni k výslechu. O hodinu později telefonuje Štefan Janda Vlasákovi. Je náramně pobaven. Ví o všem - i o přísně tajné akci, která má proběhnout v pondělí, a při které má být zatčen. Vlasák je zdrcen.

       A pak se děje ta zdánlivě nelogická věc: Janda a jeho bodyguardi v neděli 30.5.1993 navečer vyjíždějí  NEOZBROJENI do tzv. borských serpentýn, do míst zvaných České údolí. Tam na ně čeká střelec-vrah (nebo střelci?). Proč bodyguardi, kteří bez pistole neudělají ani krok, jedou na odlehlé místo beze zbraní? Kdo jim poradil, že mají odložit pistole - snad aby nebyli obviněni z nedovoleného ozbrojování? Kdo je vylákal do Českého údolí? A proč Štefan Janda řekl těsně před smrtí: "Tady někde je můj policajt?"

       Je zřejmé, že zatčení Jandy a bratří Pokošů by pro řadu plzeňských policistů mělo vážné následky. Výslechy by mohly odhalit rozsah spolupráce policejních špiček s plzeňským podsvětím. Smyčka kolem Jandy se evidentně stahuje, a je nezbytné začít rychle jednat. Nejlépe - vyřídit věc do pondělí... takže není jasné, kolik policistů se šlo v neděli večer projít do Českého údolí...

       Asi tři měsíce po masakru (který popisuji v blogu "Causa Kajínek a tajemná kulka v zadku") vraždu Štefana Jandy a Juliána Pokoše vyšetřují pražští kriminalisté. Ač jim z rébusu zamotaných vztahů mezi plzeňskými policisty jde hlava kolem, je v té době jasné, že právě směrem k plzeňským policistům se vyšetřování bude ubírat. V té době dostal tehdejší pracovník pražského policejního prezídia Přemysl Vachalovský zprávu, že jistý plzeňský policista má důkazy k vraždě, které chybí ve vyšetřovacím spise. Je ochoten je za určitých podmínek do Prahy předat.

        Pražští kriminalisté jedou tedy do Plzně - jedou čtyři ve dvou vozech, protože si nejsou jistí průběhem akce. Setkávají se s dotyčným plzeňským policistou v obydlené zóně. Je vystrašený, má obavy z odposlouchávání. Pak potvrzuje hypotézu pražských kriminalistů - říká, že za vraždami stáli policejní důstojníci. Jmenuje deset až patnáct lidí. Předává policistům audiokazetu s důležitými nahrávkami telefonátů a rozhovorů. Pražští kriminalisté hned na místě vyhotovují z jeho výpovědi zápis a vezou důkazní materiál zpět do Prahy. U obce Holoubkov u Plzně proti nim vyráží tmavý ford s plzeňskou poznávací značkou. Vjíždí přímo do protisměru s evidentní snahou vytlačit policejní vozy ze silnice; první policejní vůz řídí právě Přemysl Vachalovský. Strhl auto ke krajnici na hranu příkopu, následně dostal smyk a zůstal stát těsně před přijíždějícím kamionem. Náhoda?   

       Policisté po příjezdu do Prahy materiál zařadili do spisu, magnetofonovou kazetu nechali přepsat. Navzdory dramatickým okolnostem spojeným se získáním tohoto důkazního materiálu si Přemysl Vachalovský nepamatuje, co na kazetě bylo. Ví jen, že tato část spisu byla označena "přísně tajné". Málokoho asi udiví, že dotyčný materiál dnes už - neexistuje. Ztratil se. Náhoda?

       (Když už je řeč o kazetách: ztratil se i Jandův diktafon, kam si nahrával všechny důležité rozhovory. I v osudný večer ho měl v autě. Tvrdí to Vojtěch Pokoš i pět dalších svědků, mezi nimi i lékařka, která k vraždám přijela. Logicky to znamená, že prošel rukama policie, která měla v té době již místo činu pod kontrolou. Ztratil se. Náhoda.)

       Na policejním prezídiu v Praze začíná být jasné, že asi 70% plzeňských policejních důstojníků má kladný vztah k podsvětí a spolupracuje s ním, přičemž mezi jednotlivými skupinami vládne boj. Co s tím? A řešení se našlo: případ se vrátil k "dořešení" zpátky do Plzně. Takže lidé, kteří pravděpodobně provedli Jandovu likvidaci, ji teď vyšetřovali. (Soud později konstatoval, že došlo k "řadě procesních chyb", ale více se tím nezabýval.) Během dalšího vyšetřování v Plzni pak dochází ke kuriózním situacím: např. major Kronďák (o němž později vyšlo najevo, že to byl právě on, kdo vynášel Jandovi informace od policie) provádí "výslech" vdovy Jandové na magnetofon, a přitom si klade prst na ústa na znamení, že paní Jandová má mlčet; žel si neuvědomil, že se nacházejí v prostorách fitcentra obloženého zrcadly, takže ho vidí Jiří Kreuzer...

       A právě během plzeňského "vyšetřování" se vynořuje jméno: Jiří Kajínek. A z původního hledání pachatele se stává prostá snaha dokázat vraždy Jiřímu Kajínkovi. Stává se pro plzeňskou policii východiskem. Konečný (a jediný!) "důkaz" spočívá ve výpovědi jediného svědka - bodyguarda Vojtěcha Pokoše. Jiří Kajínek byl policejní a justiční mašinerií totálně převálcován a roku 1998 odsouzen k doživotnímu vězení. Nyní již vyčerpal všechny možnosti, jak se dovolat spravedlnosti (jeho žádost o obnovu řízení byla opakovaně zamítnuta) a žádá prezidenta republiky o milost. Můžete mu pomoci - připojíte-li svůj podpis k petici na stránce www.jirikajinek.cz/petice.php .

       Zde si dovoluji připomenout, že 9.5.2005 se objevil u soudu svědek František Schreyer; u Krajského soudu v Plzni vypověděl, co mu svěřil onen "korunní svědek" Vojtěch Pokoš: že nestřílel Jiří Kajínek, ale dva (dnes už bývalí) policisté - Jan Mikeš a Jaroslav Kronďák. Vojtěch Pokoš Schreyerovi řekl, že k výpovědi o Jiřím Kajínkovi byl přinucen policií, za což mu byl snížen jeho trest.

       Tato výpověď však soudem nebyla vyhodnocena jako podstatná.

       A jaké byly osudy některých plzeňských policistů? Jiří Kreuzer byl po nezdařené (neprovedené!) akci od policie vyhozen, a to krátce předtím, než mu vznikl nárok na všechny výhody s ukončením policejní služby spojené. Naopak major Kronďák odchází s výhodami. Jan Mikeš - někdejší elitní policista - se již více než tři roky skrývá. Jelikož nezanechal své mimopolicejní výdělečné činnosti a obchodoval podvodně s lihem, byl odsouzen k sedmi letům vězení. A komisař Ladislav Kadeřábek, který s konečnou platností policejní akci zhatil svým výrokem o "malé sobotě" - byl povýšen na Policejní prezídium jako zástupce ředitele kriminální služby. Teprve po útěku Jiřího Kajínka z Mírova přiznal, že na místě činu v Českém údolí byl v křoví ukrytý policista...

V tomto blogu byly použity - mimo jiné - informace shromážděné reportéry Josefem Klímou a Jankem Kroupou;
Foto u perexu a flash použity se stránek http://www.jirikajinek.cz/  (foto Šíp, video TV Nova).